Dne 11. září 2024 rozhodlo plénum Ústavního soudu o ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze. Nálezem Ústavního soudu je patrně po více deseti letech účinnosti nového občanského zákoníku a výkladových problémů definitivně vyřešena otázka, zda vnosy jednoho z manželů do majetku ve společném jmění manželů při jeho vypořádání podléhají valorizaci, či nikoliv.

Oč ve věci projednávané před Ústavním soudem šlo? Obecné soudy rozhodovaly o vypořádání společného jmění manželů zaniklého v důsledku rozvodu v r. 2017. Jeho součástí byl i pozemek s rodinným domem. Na jejich pořízení použili manželé v r. 1990 jen peníze (cca. 170.000 Kčs), které bezprostředně před tím manžel utržil za prodej nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví. Šlo tedy o výlučné peníze manžela.

Obecné soudy při vypořádání zaniklého společného jmění použily pravidla uvedená v § 742 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, jakož i výkladové pravidlo, ke kterému v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 dospěl Nejvyšší soud. Podle citovaných ustanovení občanského zákoníku (krom dalšího) platí, že nedohodnou-li se bývalí manželé jinak, má každý z manželů právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, přičemž hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená (tzv. valorizace) nebo snížená (tzv. redukce) podle toho, jak se zvýšila nebo snížila hodnota majetku (věci), na nějž byl náklad vynaložen. Tato pravidla však Nevyšší soud interpretoval tak, že hodnota toho, co z výhradního majetku jednoho z manželů bylo vynaloženo na majetek ve společném jmění, se při jeho vypořádání započítává zvýšená (nebo snížená) podle toho, jak se zvýšila (nebo snížila) hodnota majetku (věci), na nějž byl náklad vynaložen, jen pokud se tak manželé dohodli.

V projednávané věci obecné soudy rozhodly o nařízení prodeje pozemku s rodinným domem ve společném jmění manželů (jejich aktuální hodnota byla 9,8 milionů Kč) s tím, že z výtěžku bude bývalému manželu kompenzován jeho nevalorizovaný vnos (cca. 170.000 Kč) a zbývající část výtěžku si bývalí manželé rozdělí na půl. S odkazem na své předcházející rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutím obecných soudů odmítl (tj. nárokem se věcně nezabýval).

Proti odmítavému rozhodnutí Nejvyššího soudu podal bývalý manžel ústavní stížnost, ve které mj. namítal, že Nejvyšší soud rozšířil hypotézu právní normy obsažené v § 742 odst. 2 občanského zákoníku, tedy podmínky nebytné pro uplatnění její dispozice, což nelze považovat za interpretaci práva. Obecnými slovy: podle bývalého manžela z ničeho nevyplývá, že by zákonodárce chtěl při vypořádání společného jmění manželů pro valorizaci vnosů z výlučného majetku jednoho z manželů vytyčovat další než v občanském zákoníku uvedené podmínky, konkrétně předchozí dohodu manželů o tom, že se vnos jednoho z nich do společného jmění bude v případě vypořádání valorizovat. Nejvyšší soud navíc svým výkladem fakticky vyloučil použitelnost § 742 odst. 2 občanského zákoníku, když vzhledem k bezformálnosti manželských vztahů nebude uvedená jím dovozená podmínka dohody manželů o valorizaci splněna téměř nikdy. Podle bývalého manžela tímto postupem soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a současně rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 bylo v rozporu s čl. 15 odst. 1 Ústavy zasaženo do moci zákonodárné.

S touto argumentací se Ústavní soud v podstatě ztotožnil. Uvedl, že obecné soudy s odkazem na mezeru v zákoně nemohou právo dotvářet v situaci, kde takovouto mezeru při správném použití výkladových metod není možné v zákoně nalézt. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud při svém rozhodování odchýlil od obecně uznávaných metod interpretace práva a vyložil právní normu obsaženou v § 742 odst. 2 občanského zákoníku v rozporu s jasným jazykovým zněním a záměrem zákonodárce. Dotvořil tedy zákon, aniž by pro to byly dány předpoklady, čímž se ho fakticky pokusil změnit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, jakož i jemu předcházející rozsudek krajského soudu proto Ústavní soud zrušil.

V praxi tedy rozhodnutí Ústavního soudu znamená, že § 742 odst. 2 občanského zákoníku se má vykládat tak, jak mu po prvním přečtení rozumí běžný člověk, a nikoliv v rozporu s prvotním porozuměním (jak dovodil Nejvyšší soud). Má se mu rozumět tak, že došlo-li ke zvýšení hodnoty věci, která byla do společného jmění manželů pořízena za prostředky ve výlučném jmění jednoho z nich, má při vypořádání společného jmění být tomuto manželu z vypořádávaného společného jmění kompenzována aktuální hodnota věci a nikoliv nominální hodnota historického vnosu.

Author

  • autor:

    Dan is a member of the PETERKA&PARTNERS Practice Group for Family and Inheritance Law. Dan also focuses on dispute resolution, i.e., on representation of clients in litigation and arbitration proceedings, further he concentrates on ruling enforcement and insolvency. Apart from dispute resolution, Dan counsels clients on corporate and contractual law. In his career, Dan has provided services to major Czech banks such as Komerční banka and Raiffeisenbank and further to a leading manufacturer hi-tec products for aviation and power generation, a Czech subsidiary of an American petrochemical group, Skanska, IVECO, MZ Liberec, Veolia, Wikov, Linet, LOT, etc. Between 2013 – 2016 Dan was a member of the management board of one of our foreign branches. Before joining the firm, Dan worked as an in-house lawyer for one of the largest European used car dealers – AAA Auto.

    Všechny články autora loukota@peterkapartners.cz CV