Dne 8. října 2025 Nevyšší soud ČR na svém webu zveřejnil usnesení 24 Cdo 1778/2025. V usnesení se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda v situaci, kdy účastník řízení zemře (ztratí způsobilost být účastníkem civilního procesu) mají obecné soudy řízení bez dalšího přerušit a v řízení pokračovat teprve poté, co bude vydáno usnesení o dědickém právu (poté, co bude určeno, kdo se stává dědicem).
V souzené věci šlo o žalobu matky a dcery na náhradu nemajetkové újmy (matka i dcera uplatňovaly každá samostatný nárok vůči stejnému žalovanému a vycházející ze stejného skutkového děje). V průběhu prvoinstančního řízení matka zemřela. Prvoinstanční soud s odkazem na ust. § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. řízení o náhradu nemajetkové újmy přerušil s tím, že jestli bude v řízení o nároku matky pokračováno a případně s kým, rozhodne samostatným usnesením po pravomocném skončení pozůstalostního řízení. Rozhodnutí o přerušení řízení bylo následně potvrzeno i odvolacím soudem.
Rozhodnutí o přerušení řízení napadla dovoláním pozůstalá dcera. Tvrdila, že rozhodnutí o přerušení představuje formalistický přístup k otázkám procesního nástupnictví může představovat porušení práva na spravedlivý proces, zejména za situace, kdy je totožnost dědice zcela zřejmá (dcera podle vlastního tvrzení měla být jediným dědicem).
Napadená rozhodnutí o přerušení Nejvyšší soud zrušil a vrátil věc obecným soudům k dalšímu řízení. V usnesení konstatoval, že soudní praxe vycházela před 1. 1. 2014 z toho, že ztratila-li fyzická osoba způsobilost být účastníkem řízení a spočívalo-li právní nástupnictví na dědickém právu, soud zpravidla řízení přerušil do skončení řízení o dědictví. Jen zcela výjimečně bylo možno v řízení pokračovat ještě před skončením řízení o dědictví. Buď v případech jediného dědice, anebo v případech povolání či ustanovení správce dědictví zůstavitele, který se stal procesním nástupcem účastníka řízení. Současná právní úprava však podle Nejvyššího soudu vychází ze zcela odlišných východisek. Odkázal v této souvislosti na ust. § 1703 o.z., podle něhož dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti. Nejvyšší soud z tohoto dovodil, že může-li být na základě výslovného znění zákona osoba spravující pozůstalost po smrti dlužníka věřiteli žalována, tím více musí platit, že s osobou spravující pozůstalost lze pokračovat v řízení, v jehož průběhu žalovaný zemřel. Obdobně pak platí, že není žádného důvodu k tomu, aby ten, kdo spravuje pozůstalost, mohl být do skončení řízení o pozůstalosti podle výslovného znění zákona žalovaným ohledně případných dluhů zůstavitele, na druhé straně by však neměl reciproční možnost „nově“ žalovat případného dlužníka zůstavitele ohledně plnění „ve prospěch pozůstalosti“. A stejně tak musí platit, že může-li osoba spravující pozůstalost podat sama žalobu proti dlužníkům zůstavitele, může v řízení vystupovat jako procesní nástupce zemřelého žalobce.
Nejvyšší soud dále s odkazem na ust. § 156 z.ř.s. uvedl, že správu pozůstalosti vykonává buď správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem, nebo vykonavatel závěti, nebo dědic, nebo některý z více dědiců anebo všichni dědicové; vznikne-li pochybnost, kdo z uvedených má správu pozůstalosti vykonávat, dědický soud i bez návrhu rozhodne, kdo z nich je ke správě pozůstalosti oprávněn.
Ve vztahu k projednávané věci Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže soudy shora naznačeným způsobem nepostupovaly, neboť (např. dotazem na soudního komisaře) nezjišťovaly, kdo vykonává správu pozůstalosti zemřelé matky, jejich právní posouzení není správné (úplné). Soud proto měly v projednávané věci zjistit stav pozůstalostního řízení dotazem u soudního komisaře, včetně ověření okruhu osob spravujících pozůstalost zemřelé matky.
Lze mít zato, že uvedený závěr lze zobecnit a zobecněný se má aplikovat na i na situace podobné té, kterou se zabýval Nejvyšší soud. Tedy v případech, kdy dojde k úmrtí účastníka řízení, bude úkolem soudu zjistit, kdo vykonává správu pozůstalosti. Budou-li pochybnosti o tom, kdo z do úvahy připadající vykonává správu pozůstalosti, bude úkolem dědického soudu takového správce pozůstalosti jmenovat. Se správcem pozůstalosti povede soud vést řízení, a to až do doby rozhodnutí o dědickém právu, kdy do řízení vstoupí dědic (ev. do doby, než dědický soud rozhodne, že správcem pozůstalosti ustanovuje osobu jinou).
Budou-li závěr Nejvyššího soudu uvedené v usnesení 24 Cdo 1778/2025 důsledně uplatňovány, je velmi pravděpodobné, že budou mít zásadní dopad na dosavadní soudní praxi. Bylo naprostým automatismem, že při úmrtí účastníka řízení soudy tato řízení přerušovaly až do doby rozhodnutí o dědickém právu. V komplikovaných dědických případech daných např. dědickými spory nebo existencí více dědiců žijících mimo Českou republiku přerušení mohlo trvat i několik let. Uplatní-li se Nejvyšším soudem naznačený postup, lze v mnoha řízeních, které by jinak „zamrzly“ během projednávání dědictví, očekávat postup v tempu, ve kterém by řízení běželo, kdyby k úmrtí účastníka nedošlo.
