Ústavní soud se ve svém nedávném nálezu (sp. zn. II. US 2423/24) zabýval otázkou, zda může být nepečujícímu rodiči uložena povinnost se s dítětem stýkat, a zda lze tuto povinnost i vymáhat soudně.
Závěr je jasný a z hlediska možnosti stanovit nepečujícímu rodiči povinnost styku i přelomový:
„Rodičovská odpovědnost zahrnuje práva i povinnosti rodičů vůči dítěti, včetně práva a povinnosti styku. V případě návrhu na změnu úpravy styku, spočívající v rozšíření styku s nepečujícím rodičem, který je ke styku způsobilý, je obecný soud povinen posoudit, zda návrh představuje úpravu poměrů nezletilých dětí, která je v souladu s jejich nejlepším zájmem. Postup obecného soudu, který takový návrh zamítne na základě obecného argumentu, že povinnost státu zajistit právo dítěte na styk s rodiči je třeba chápat pouze jako právo rodiče (resp. vytvoření podmínek pro rodiče ke styku), nikoliv povinnost styku, může založit rozpor s právem na soudní ochranu, zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny.“
Pokud je tedy rodič ke styku způsobilý a je to v nejlepším zájmu dítěte, může soud stanovit povinnost styku, a tato povinnost je vynutitelná.
Ústavní soud tak vyslal důležitý signál v tom směru, že právo dítěte na styk s oběma rodiči je reálné a soudně chráněné, nikoliv pouze symbolické a závislé na rozhodnutí dotčeného rodiče.
Tento nález přináší důležité vodítko nejen pro soudy, ale i pro rodiče z hlediska uspořádání péče o děti po rozchodu.
Ústavní soud konkrétně uvedl, že obecně není vyloučeno, aby soud stanovil povinnost rodiče se s nezletilým dítětem stýkat, je-li k tomu rodič způsobilý a je-li to v nejlepším zájmu dítěte. Zároveň podle něj není vyloučen ani soudní výkon takového rozhodnutí.
S tím, že již samotné rozhodnutí o právu a povinnosti rodiče stýkat se s nezletilým dítětem má působit motivačně pro dobrovolný (řádný) výkon povinnosti styku. V rámci nuceného výkonu rozhodnutí lze využít ukládání odpovídajících pokut, přičemž výkon rozhodnutí musí vždy šetřit nejlepší zájem dětí.
Platí, že pokud má jeden z rodičů upraveno právo na styk, neznamená to, že se může svévolně rozhodovat, kdy své právo na styk realizuje a kdy nikoli, ale jde o jeho povinnost styk s dítětem realizovat. V tomto nálezu jde však Ústavní soud ještě dál, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, je možné, je-li to v nejlepším zájmu nezletilého dítěte a rodič je ke styku způsobilý, domáhat se soudní úpravy styku dítěte s nepečujícím rodičem a styk vynutit.
V praxi sice nebudou zřejmě nastávat často případy, kdy rodič, který má dítě v péči, vynucuje styk druhého rodiče s dítětem, neboť to zpravidla nepovažuje za nejlepší zájem dítěte, nicméně nelze takové situace zcela vyloučit a je dobré vědět, jak se k tomu Ústavní soud staví.
Zároveň nález Ústavního soudu dává smysl i v kontextu nadcházející tzv. rozvodové novely, o které jsme psali zde, kdy bude upuštěno od rozlišování výlučné, střídavé či společné péče, neboť výchozím uspořádáním bude péče obou rodičů, neboť oba rodiče mají ze zákona stejnou rodičovskou odpovědnost, které odpovídá nejen právo, ale i povinnost rodiče o dítě pečovat, a tedy se s ním i stýkat.
